V roce 1894 odešel za dalším studiem na malířskou Akademii do Vídně k profesoru Eduardu Peithner von Lichtenfelsovi (1833–1913). Po návratu z Vídně žil delší dobu na Moravě, zejména pak v Luhačovicích. Kromě malování se věnoval skládání básní. Je autorem tří básnických sbírek: Sešit veršů (1894), Dojmy z Paky (1897) a Vlčí mák (posmrtně, 1917). Jedním z mála tříštivých bodů Pečinkovy poezie je rozpolcenost mezi (odlehčeným a ironickým) gestem „vším zhrdajícího cynika“ a (tíživým a naléhavým) pocitem stesku, samoty, potřebnosti poezie pro vlastní bytí a (ničím neodstíněným) prožitkem marnosti (i jen lehce dotknuté na pozadí přírodních scenérií – kdy „ve všem tušiti lze záchvěv zimy“ a „kam se hneš, hlas cvrčků třesavý / z travin a roští pozdravuje tebe / jak výsměch ostrý, bodavý…“), která se projevuje už od autorovy prvotiny.