(1940–2005), malířka, keramička, textilní a filmová výtvarnice, básnířka, spisovatelka.
Během studia interiérového designu na Průmyslové škole bytové tvorby v Praze se zajímala i o jiné umělecké obory, vystudovala loutkářskou scénografii na DAMU. Systematicky malovat začíná zhruba od roku 1963, prochází řadou výrazových stadií (svébytný neo-kubismus, pseudonaivismus, imaginativní kriticismus), průběžně se podílí na výtvarné stránce řady filmů svého manžela Jana Švankmajera, ale spolupracuje i s jinými filmaři (E. Schorm J. Brdečka, J. Herz aj.). Určující je setkání s Vratislavem Effenbergerem, básníkem a vůdčím duchem československého poválečného surrealismu. Od roku 1970 se stává čelnou představitelkou Surrealistické skupiny v Československu. Publikovala v samizdatu, v katalozích a kolektivních sbornících či zahraničních časopisech, po r. 1989 zejména v časopise Analogon. Knižně vyšlo: Jeskyně Baradla (novela, 1995), Dosud nenamalované obrazy (básnická tvorba, 2003), Biče svědomí (spolu s V. Effenbergerem, novela, 2010).
Soubor textů, které autorka uspořádala a pojmenovala ještě za svého života. Rukopisnou pozůstalost doplnil její manžel Jan Švankmajer i o ilustrace z jejích kreseb. Sebrané texty Evy Švankmajerové obsažené v této knize jsou žánrově různorodé: vzpomínky z dětství, zápisy snů, svébytné, v řadě ohledů sociokritické esejisticko-beletristické statě, texty na pomezí básně v próze a povídky, drobné dramatické útvary — miniatury filmových scénářů či divadelních skečů, odpovědi na surrealistické…
Označit někoho za surrealistického autora může mít mnoho důvodů. Jeden z nich je i ten, že označovatel si s kresbou, textem, filmem neví rady. Nerozumí jim. Falešným znakem „pokroku“ (ne jediným) je rozumět, chápat, mít jasno. Málokdo má odvahu přiznat veřejně: Nerozumím tomu, nechápu to. Nevím. Ale je to krásné. Vzrušuje mě to a vyrušuje. Nenechává mě to v klidu… Novela Biče svědomí (1978) Evy Švankmajerové a Vratislava Effenbergera se drží v první, kompaktní…
