Poezie

Antonín Bartušek – duchnou hlíny přikrytý

V poválečném období se objevilo jen málo temnějších sbírek, než jsou ty, které od poloviny šedesátých let do své předčasné smrti v roce 1974 vydal kunsthistorik, překladatel a básník spirituálního směřování Antonín Bartušek (1921–1974) — Oxymoron (1965), Tanec ptáka Emu (1969), Antihvězda (1969), Královská procházka (1971) a Období mohyl (1975). K nim se částečně řadí i posmrtně vydaná sbírka až příliš idylizované lyrické krajinomalby Změna krajiny (1976), dále básnická skladba Červené jahody (1967) i strojopisné a dosud vcelku nevydané sbírky, které se nacházejí v básníkově pozůstalosti (např. Aztécký kalendář z počátku sedmdesátých let).

Rodák z Želetavy u Třebíče (a tedy krajinně příbuzný s Ladislavem Novákem i Janem Zahradníčkem), mimo jiné přítel Jakuba Demla, celých osmnáct let od roku 1947 knižně nepublikoval své vlastní verše a vydával jen práce věnované památkové péči. „Antonín byl nesmělý v řeči, ostýchavý, nesmírně slušný. Trpěl, a nevím čím,“ píše o něm ve své Teorii spolehlivosti Ivan Diviš. A pokračuje: „On do mne hučel tak dlouho, až jsem šel ke konverzi, což je jiná kapitola.“ Bartušek odešel do Prahy ve čtyřicátých letech, a i když se na Vysočinu často a na delší čas vracel — mimo jiné pracoval v letech 1955–1961 jako ředitel Západomoravského muzea a galerie v Třebíči —, zůstával až do konce života v Praze, kde od poloviny šedesátých let pracoval ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody. Byl básníkem spíše nenápadným, zejména na přelomu šedesátých a sedmdesátých let spadajícím do jakési nesourodé skupiny autorů publikujících lehce opožděně, do onoho nejasného soumraku šedé zóny.

Pokud jej zařazujeme do spirituálního nebo katolického proudu české literatury, je mu v něm právě v této dekádě už evidentně příliš těsno a svou víru v trvalém zápasu se smrtelností neustále pokouší myšlenkami moderního člověka. Básník navíc nesetrvává v minulosti slovní výbavou, jak to vídáme u některých starších autorů spirituální poetiky, jen cudně a skoro nepatrně najdeme v jeho verších pojmenovaného boha nebo étos evangelií. Spíše v něm rezonuje až starozákonní tvrdost a často mu pod ruku přichází i barokní memento mori. Drží se tradice, kořenů, země. Ovšem více než to ho podněcuje ke psaní a sdělování zánik, to, co na něj čeká pod hlínou, oslovuje a vzrušuje ho konečný majestát smrti jako určité vysvobození z marnosti všech pozemských bolestí. A mezi tím, nárazově, přispěchá na pomoc hudba, a hlavně tu a tam nečekaně intenzivní vědomí lásky, leckdy ale lásky spíše zralé a mnohdy lásky stárnoucí, nikoliv to šílící poblouznění, ale spíše mnohaleté porozumění. Pokud bychom z této linie hledali někoho podobně originálního, jako je Bartušek, může nás napadnout snad jedině jméno Vladimíra Vokolka, který také prošel poúnorovým poznáním „nesmět publikovat“, aby zároveň nepropadl verbálnímu vyšívání leckdy protivně jednoduchého katolického střihu, ale bojoval s vervou proti odlidštěné a nové době totality. I Vokolek stejně jako Antonín Bartušek nachází inspiraci v poezii moderní, tedy zejména francouzské a anglosaské, v poezii vytvrzené poválečnou zkušeností a předválečnou avantgardou do nového tvaru, ve kterém leckdy slova, asociace a zvuk pomáhají podtrhnout myšlenku básně samotné.

Antonín Bartušek je básníkem ojedinělým v mnoha dalších směrech — úzkostné verše s pocity nicoty a prázdnoty jsou civilní, ale zároveň místy až dravě aliterační, jako třeba „sní stále svůj starý sen o vraždě“ nebo „na márách mračen měsíc“. Moderní poezie si zde podává ruku s tradicí halasovskou, tedy typicky českou tradicí nemelickou, vrzavou a skřípající, vycházející leckdy z odkazu expresionismu. Pokud půjdeme ještě hlouběji do minulosti, od válečných let publikoval také v ilegálním strojopisném periodiku Vítr, a to jak v letech 1944 a 1945, tak i po jeho obnovení v letech 1949 až 1950. Za války spolupracoval s M. V. Dočekalem na ilegální strojopisné edici Vysočina (kde mj. vyšel i dodnes nezvěstný debut Ladislava Nováka), v níž Bartušek debutoval sbírkami Daleko od léta (1941) a Zakletí (1942), přičemž ta druhá byla později částečně přetištěna v antologii Gymnasium básníků (1991). Bartušek je dodnes neprozkoumán třeba v poloze jeho osobních filozofických zápisků, které si psal od roku 1944 až do své smrti a jež dodnes zůstávají nevydané (jen náznakem jsou uveřejněné ve sborníku Pevný bod z roku 1967). Z nich lze spatřovat, jak velmi jasně a srozumitelně reagoval — jako občan demokratický a jako básník velmi citlivý — na únorový puč v roce 1948. Jeho zápisky z té doby jsou mimořádným svědectvím o člověku vidoucím, ostatně o tom svědčí záznamy, jako je tento z 21. února 1948: „Řev, řev z amplionu, nad tím hukot letadla, který ještě stále příliš připomíná nedávnou válečnou setbu smrti. Ale už si zase nerozumíme. Abychom si rozuměli, potřebujeme k tomu hokej, nebo válku.“

Bartušek debutoval — podobně jako většina jeho generace — ve Studentském časopise (1937), brzy začal přispívat verši a překlady do řady periodik, a to až do roku 1949. V téže době pilně spolupracoval i s rozhlasem, kde připravoval množství literárních a kulturních zpráv. V té době jeho tvorba směřuje spíše k tradičnější meditativní lyrické podobě — duchovní prožitek v již oficiálně vydaných sbírkách Fragmenty (1945) a Sudba (1947) ho zařazuje právě do široké skupiny katolických básníků. S jeho tvorbou po roce 1948 je svázán další originální vstup Antonína Bartuška do české literatury: jako víceméně jediný autor dokázal v padesátých letech vydat své nové verše knižně v exilu — a to vědomě, protože bez vědomí autorů víme například o propašování sbírky vězeňských veršů Přadénko z drátů, která vyšla na pokračování v mnichovském časopisu Archa. Bartuškova exilová skladba Atomový věk byla vydána v roce 1956 pod pseudonymem A. D. Martin v edici Sklizeň svobodné tvorby ve Stockholmu. Zároveň je v této době Bartušek zaměňován s Aurelií Jeníkovou čili Reli Bernkopfovou nebo Janou Borovou (1905–1994), jejíž jméno literární historie dlouhodobě přiřazovala Bartuškovi jako pseudonym. Intimní vztah mezi Bernkopfovou, která odešla do exilu na Nový Zéland a později do USA, a o šestnáct let mladším Bartuškem patří i díky dochované korespondenci k naprosto mimořádným a ojedinělým dokladům toho, jak fungovala po roce 1948 komunikace mezi totalitním Československem a exilem. Bartušek pokrýval v padesátých letech svým jménem její překlady poezie, je tedy pravděpodobné, že mu Bernkopfová pomáhala s překlady vlastními. V roce 1954 se Bartušek oženil a intenzivní vztah na dálku mírně ochladl, ale trval dál a zároveň Bernkopfová po celou dobu pomáhala dostat Bartuškovy verše do exilových periodik (například skladba Z čeho jsem, podepsaná jménem Martin Den, která dokonce uspěla v soutěži Svobodné Evropy v roce 1952) a konečně i k vydání skladby Atomový věk.

Ve třináctičlenné básni Z čeho jsem se objevují pro Bartuška typické tehdejší prvky: morální patos, inspirace v hymnické apelativní poloze a zároveň v motivech prorůstající hrůza z atomového konce světa, příklon k jedinému možnému řešení, a tím je pro něj příklon k náboženství a boží lásce. Ale už i tady nacházíme budoucí Bartuškovo směřování k metafyzice: „Bolí vás k ránu k smrti smrt“ nebo „Ale ovoce zla nebylo zakázáno nadarmo. / Jednou okušené, sládne jako tma a smrt.“ Tyto tendence vrcholí v exilu vydané alegorické skladbě Atomový věk — dvě novinové zprávy rozdělují celou formálně zajímavou sbírku, v níž se civilizace, zahlcená vědeckým poznáním jaderné fyziky, dochází k rozporům smyslu a vůle. Bartušek dokáže propojit fyziku s duchovnem do jakési platónské syntézy v harmonii, kde díky spojení s přesahující božskou silou nastává onen v názvu skladby předjímaný „atomový věk“ lásky.

Teprve od počátku šedesátých let se do Bartuškovy poezie dostávají stále silnější prvky hledání smyslu, místa člověka ve světě a s tím spojené marnosti, osamělosti, bloudění uprostřed podivně nezabydlených krajin jakoby v mlze, které jsou trochu na pomezí snu, reality a jakéhosi bezvědomí. Skutečné se zde s neskutečným potkává zcela přirozeně, život musí být stále silněji konfrontován se smrtí, ale ne ve výbušném a heroickém gestu. Spíše v tichosti, v neustálém a trvajícím zápasu, budícím otázky. Metafyzické meditace až do úplného vyčerpání? Možná — ony sbírky, ze kterých je náš soubor vyskládán, totiž ukazují sumu Bartuškových témat, od krajinného zastavení přes lásku až po trvalou fascinaci konečností, ovšem vždy je tu ta smrt spíše předělem, něčím přirozeným. Jak vidíme, východisko z této semknuté temné struny pětice sbírek se neobjevilo ani v posmrtně vydané lyrické sbírce Změna krajiny, kde se básníkův pro leckoho trochu jednostrunný temný potenciál mění na volné, byť stále znepokojivé hledání. A to i za cenu toho, že jsou tyto básně dobovou reflexí dnes už trochu nepochopitelně charakterizovány jako „boj o jistoty lidského života a vyjadřují lásku k člověku a úctu k lidem naší socialistické společnosti“.

Antonín Bartušek zůstává nadále osobností spíše přecházenou, vnímanou jako autor, který patří jen do výčtu u nejrůznějších básnických skupin, nenápadný současník básníků i překladatelů s větší průrazností, i když s méně intenzivním nábojem. Jeho beletristické dílo, složené z deníkových zápisků, z velkých souborů korespondence i z některé básnických skladeb a sbírek, je dosud knižně nevydané a čeká na možné zhodnocení a vydání. Jelikož se ale Bartuškovy sté narozeniny, které připadly na začátek roku 2021, přešly víceméně mlčením, zůstává otázkou, zda by případné soubory z jeho pozůstalosti dokázaly v dnešní době někoho oslovit. Možná poněkud naivně věříme, že ano — a tento výbor je toho ostatně důkazem.

Při výběru veršů jsme vycházeli zejména z pětice výše jmenovaných sbírek, které jsme doplnili jednou knižně nevydanou básní z časopisu Obroda z roku 1969 a dále několika málo básněmi z posmrtně vydané sbírky Změna krajiny.

Michal Jareš

z připravované knihy Odvrácená strana zítřka

Podobné příspěvky