Alexandr Solženicyn – Cestou na Berlín
Osudy poémy Pruské noci jsou podobně dobrodružné jako život jejího autora Alexandra Solženicyna.
Poéma zachycuje zkušenosti kapitána Rudé armády při vítězném tažení východním Německem během zimy a jara roku 1945, jen několik měsíců před koncem druhé světové války. Poéma je autobiografická, ale nelze přesně určit, kde končí vlastní zkušenosti a kde začínají vzpomínky někoho jiného či fikce.
Solženicyn nastoupil do armády jako dobrovolník a čerstvý absolvent Rostovské státní univerzity na počátku roku 1942 a za války byl dvakrát vyznamenán za statečnost. V prvních měsících roku 1945 působil v hodnosti kapitána. Na poměry panující v Rudé armádě si tou dobou už vytvořil poměrně kritický názor, s nímž se svěřil v dopise svému příteli. Dopis byl však zadržen, Solženicyn zatčen, odvezen do Ruska a odsouzen k osmi letům odnětí svobody v nápravně-pracovních táborech. Propuštěn byl roku 1953, nadále však musel zůstat ve vyhnanství v Kazachstánu. Roku 1956 byl v souvislosti s nástupem Chruščovovy politiky destalinizace rehabilitován.
Poéma Pruské noci vznikala v pracovních táborech někdy během 50. let. Právě při skládání této poémy Solženicyn vymyslel obdivuhodnou mnemotechnickou pomůcku, popsanou později podrobněji v knize Souostroví Gulag, díky níž si dokázal bez zápisu zapamatovat na dvanáct tisíc veršů. Poéma Pruské noci je totiž součástí většího díla s názvem Dorožeňka (Cestička).
Po návratu z lágru svou poému konečně zapsal, ale následně v obavách před dalším zatčením papíry spálil. Nicméně i v tomto případě platí okřídlená věta ruské literatury z Bulgakovova románu Mistr a Markétka, totiž že „rukopisy nehoří“. Názory se různí: možná se dochovala kopie u někoho z přátel, možná Solženicyn znovu sepsal, co si ještě pamatoval. Nový život tohoto díla každopádně začal až o dalších dvacet let později, v 70. letech 20. století, a díky překladům do dalších jazyků trvá dodnes.
Po rehabilitaci, v 60. letech minulého století, se Solženicyn stal literární hvězdou. V Sovětském svazu získal obrovskou popularitu díky povídce Jeden den Ivana Děnisoviče, popisující život vězňů ve stalinských lágrech. Vyšla v roce 1962 v oficiálním literárním časopise s milionovým nákladem Novyj Mir a její otištění pomyslně odstartovalo tzv. chruščovovskou „dobu tání“. Ta ovšem skončila s 60. léty, podobně jako Solženicynova oficiální literární kariéra: pro své kritické názory byl v roce 1968 vyloučen ze Svazu sovětských socialistických spisovatelů. Jeho literární zásluhy byly však v roce 1970 oceněny Nobelovou cenou za literaturu. Solženicyn už tou dobou pracoval na analýze poměrů a mechanismů ve stalinských táborech nucených prací v rozsáhlé knize Souostroví Gulag. Její vydání ve Francii v roce 1973 vzbudilo v Sovětském svazu takový rozruch, že byl Solženicyn v roce 1974 zbaven občanství a vypovězen ze své rodné země. Kniha Souostroví Gulag byla pro tehdejší Západ i Východ přelomová: nikdo už nemohl před svědectvím lágrových vězňů zavírat oči; jak západní komunisté, tak sovětští funkcionáři byli otevřeně postaveni před skutečnost, že stalinský teror představoval důmyslně propracovanou oficiální strategii a zasáhl několik milionů sovětských občanů.
Právě díky velké slávě Souostroví Gulag se podařilo vdechnout nový život i poémě Pruské noci. Jeden z nejrespektovanějších znalců dějin stalinského teroru, historik Stanfordské univerzity Robert Conquest, si při své cestě Evropou vyžádal setkání se slavným ruským exulantem Alexandrem Solženicynem. Došlo k němu v Curychu v roce 1976. Byla to doba, kdy Conquest sklízel úspěchy za mimořádnou historickou analýzu stalinského Ruska s názvem Velký teror (první vydání vyšlo v roce 1968). Solženicyn tuto knihu četl ještě v Sovětském svazu v tzv. „samizdatu“. Při osobní schůzce Coquistovi dílo pochválil a poté ho požádal, zda by byl ochoten přeložit do angličtiny poému Pruské noci. Připomeňme, že Conquest byl nejen historikem, ale celý život psal také básně. Možná právě proto hned souhlasil a poému si s sebou odvezl do Spojených států.
Robert Conquest byl především historik, nikoliv překladatel, a proto ho nejspíš vyděsilo, když zjistil, že celá poéma je napsaná trochejským tetrametrem. Jedná se o vznešené metrum typické spíše pro klasickou literaturu. Hojně bylo využíváno v antické poezii, v ruštině pak především pro klacisistní ódy. Solženicyn výběrem tohoto metra dává najevo literární záměr — oslavnou formu popisu událostí postavil do ostrého protikladu k popisovanému drancování a násilí. Je také pravděpodobné, že svou poému vnímal jako kontrapunkt k oficiální ruské literatuře 40. let, jako bylo například triumfální dílo Alexandra Tvardovského s názvem Vasilij Ťorkin oslavující prosté sovětské vojáky, z nějž se děti na základních školách učily deklamovat dlouhé pasáže (poprvé vyšlo v roce 1942). Solženicyn použil stejné metrum jako Tvardovskij, ovšem jeho sovětští vojáci představují spíše morální selhání než jakoukoliv myslitelnou autoritu.
Conquest okamžitě pochopil hlavní význam Solženicynovy poémy — otevřené svědectví. Už v roce 1977, jen rok po schůzce v Curychu, vyšla poéma v anglickém překladu, avšak v metricky zjednodušené verzi: báseň tím nabyla na čtivosti a lépe tak vystoupilo do popředí její sdělení. Rusky vyšla poéma ve Francii už v roce 1974, německy v roce 1976, ale teprve díky anglickému překladu Roberta Conquesta v roce 1977 se dostala do širšího povědomí.
Pokud si Solženicyn představoval, že anglický překlad Pruských nocí vzbudí podobný rozruch jako Souostroví Gulag, mýlil se. Poéma se nikdy nestala literárním bestsellerem, naopak téměř zapadla. Dodnes je ovšem významná tím, že otevírá téma po několik desetiletí tabuizované: masové znásilňování, sexuální zotročování, mrzačení a zabíjení žen na německém území vojáky Rudé armády.
Svědectví o těchto činech téměř neexistují, česky vyšla jen vzpomínková kniha německé intelektuálky Marty Hillersové Deníkové zápisky z období od 22. dubna do 22. června 1945, jež se objevila poprvé v angličtině v roce 1954. Její vzpomínky však byly často zpochybňovány a vyvraceny jako propaganda proti Sovětskému svazu.
Do konce 20. století nebylo uveřejněno mnoho vzpomínek řadových sovětských vojáků, které by sexuální styky zmiňovaly. Výjimkou byly exilové memoáry Vladimira Gelflanda, především jeho Německý deník 1945–1946.[1] Otevřeně se zde přiznává k celé řadě sexuálních styků s německými ženami, ale líčí je jako přirozený výměnný obchod — za nedostatkové zboží jako máslo či salám mu místní ženy samy nabízejí sexuální styk.
V roce 2005 se však v časopise Znamja objevila svědectví jiného rázu, a to z pera bývalého sovětského vojáka Leonida Rabičeva. V jeho vzpomínkách, v kapitole s názvem „Zpět do Východního Pruska, 1945“, píše toto:
Ženy — matky a jejich dcery — leží zprava i zleva podél cesty, před každou z nich stojí řvoucí armáda chlapů se spuštěnými kalhotami. Ty, které začaly silně krvácet a které ztratily vědomí, odtahují na bok, děti, které se jim vrhají na pomoc, jsou na místě zastřeleny. Hýkání, mručení, řvaní, křik, sténání. A velitelé — majoři a plukovníci — stojí na cestě, pobaveně to sledují, někteří i dirigují — ne, spíše regulují situaci. To aby se na všechny vojáky dostalo.[2]
Podobných svědectví se dochovalo jen pár. Například Michail Korjakov zmiňuje případ, kdy jednu ženu znásilnilo během tří týdnů na 250 vojáků. Nikolaj Nikulin ve svých vzpomínkách popisuje cílené znásilňování holčiček a velmi mladých dívek celou rotou.[3]
Co k tomuto tématu doplňuje Solženicynova poéma? Solženicyn je svou básnickou výpovědí nejblíž pohledu Leonida Kopeleva, také bývalého vojáka Rudé armády a pozdějšího disidenta, který si ve svých pamětech klade otázku:
Jak je možné, že mezi našimi vojáky bylo tolik banditů, co hromadně znásilňovali ženy, mladé dívky, přímo na sněhu, na prahu jejich domů, zabíjeli naprosto bezbranné civilisty, ničili, co se dalo, káleli jako zvířata, kde se dalo, nechávali za sebou jen zmar a požáry? Ta plošná zkáza byla naprosto nesmyslná, bylo to ničení pro ničení.[4]
Vyznění Solženicynovy poémy je podobné — šok z rozsáhlé zkázy a brutálního násilí vojáků táhnoucích Německem. Oproti Kopelevovi však jde ještě o něco dál — Solženicynovo alter ego přiznává, že i on využil možnosti sexuálního násilí, i on využil své vojenské hodnosti kapitána, aby si vynutil sex na zotročené německé ženě. Všem mužům, kteří si nalhávají, že na vynucený sex měli právo, zanechal autor na konci poémy dovětek zajatkyně: „Doch erschiessen Sie mich nicht.“[5] Znovu tak opakuje, že donucovacím prostředkem k sexu byl strach žen ze smrti. Tento dovětek ostře osvětluje tragické postavení žen ve válečných konfliktech, jejich zoufalou situaci, neustálý strach o vlastní život.
Solženicynovo svědectví, zachycené v poémě Pruské noci, je silné, opravdové a mimořádné — a to i osmdesát let po konci druhé světové války.
Radka Rubilina
[1] Kompletní text deníků v ruštině viz www.gelfand.de
[2] Rabičev, L. Vojna vsjo snimaet. // Znamja 2005, No. 2. odkaz ze dne 15. 5. 2924: web.archive.org/web/20150416110234/http://magazines.russ.ru/znamia/2005/2/ra8.html
[3] Nikulin, N. Vozpominania o vojne: Moskva, vyd. ACT, 2015.
[4] Kopelev, L. Chraniť vječno. Moskva: Terra, 2004. s. 12.
[5] Jen mě nezastřelte.