|

Adonis – Tvého ohně moc

Poezie hrála v životě obyvatel Arábie už v předislámských dobách klíčovou roli. Kmenový básník byl zcela zásadní osobou, neboť poezie sloužila k vyhlašování válek, uzavírání míru i řešení klanových rozepří. Do dnešního dne platí za jednoho z největších arabských básníků Imrulqajs (501–544) a jen těžko se setkáte s jakýmkoliv teoretickým textem věnovaným arabské poetice, v němž by se alespoň nemihl. „Jak byste se mohli podívat do očí svým arabským přátelům, aniž byste znali pár veršů Imrulqajse?“ říkával během mých studijních let pan docent Ondráš, než nám je zadal ke zkoušce zpaměti.

Do klasické arabské poezie tradičně řadíme veškerou básnickou tvorbu, jež vznikla od předislámských dob do přibližně přelomu 19. a 20. století. V době, kdy začíná na sklonku 19. století docházet k čím dál intenzivnější kulturní výměně mezi Západem a Východem, ať už díky kontaktům, které udržovali libanonští maronité a protestanti s Evropou, nebo čím dál větší fluktuaci studentů vyrážejících rozšířit si akademický záběr za moře, se začínají v poezii projevovat cizí, nové vlivy. Přichází úsvit moderní poezie.

Modernitu v arabské poezii charakterizuje primárně diskontinuita či, chceme-li, trhlina, jež ji odděluje od konvenční klasické a novoklasické poezie. „Arabská klasická normativní poezie,“ jak píše Jaroslav Oliverius ve svých Moderních literaturách arabského východu, „definuje poezii jako al-kalám al-mauzún al-muqaffá, tj. jako pevně rytmicky členěnou a rýmovanou řeč.“ (s. 135) S modernitou přichází nová estetika a začíná ideologický boj s tradicí.

Moderní básník zaujímá roli revizionisty, jehož úkolem je přehodnocovat a přepisovat tradice. Právě s tradicí moderní poezie začíná, pro básníka je aktivní pamětí, od níž se odráží. Je tím pádem zcela nezbytná — míra autorovy modernity se dá měřit jedině mírou odlišnosti, jíž se vyznačuje jeho imaginativní prostor v porovnání s tvorbou básníků (novo)klasických.

V samotném nitru modernity stála individualita a aktuálnost. Tam, kde kladla klasická poezie zásadní důraz na jednotnou formu i téma, se moderní postavila do opozice. Českému čtenáři známý velikán exilové arabské poezie Chalíl Džibrán Chalíl (1883–1931; máme v překladu k dispozici dvanáct jeho titulů, tvorba žádného jiného arabského básníka není v češtině tak uceleně k dispozici) vytvořil na počátku 20. století „jazyk v jazyku“ a ve svých textech přesunul prózu z do té doby téměř výhradně praktické škatulky do poetické roviny. Cílem nového jazyka už nebylo zachycovat detaily konkrétní scény nebo události; úsilí se napnulo na předvídání skrytých asociací, na objevování nového smyslu ukrytého za tím, co předmětům připisoval rozum a věda. Po druhé světové válce se plně prosadil volný verš a čím dál patrnější je i úsporný jazyk, jehož redefinováním jako by byli moderní básníci posedlí.

Na rozdíl od Západu nevznikaly v arabském světě básnické školy per se. Výjimku představovala syrsko-libanonská emigrantská škola madrasat al-mahdžar, jež vznikla ve Spojených státech a kterou tvořili převážně libanonští křesťané, kteří do země přišli na přelomu 19. a 20. století. V arabském světě místo škol sledujeme spíše vznik určitých metod myšlení, estetických modelů, přístupů a trendů. Básníci snažící se odpoutat od tradičních vzorů se sdružovali do určitých skupin kolem časopisů.

Za jednoho z nejvlivnějších básníků dvacátého století bývá všeobecně považovaný Adonis, jehož vliv na moderní arabskou poezii bývá přirovnávaný k vlivu T. S. Eliota na poezii anglickou.

Adonis se narodil jako cAlí Ahmad Sacíd Esber 1. ledna 1930 v syrském Qassábínu do chudé zemědělské alawitské rodiny.[1] Rodiče si nemohli dovolit posílat malého cAlího do školy a o výuku se do jeho čtrnácti let starala částečně vesnická koránská škola a částečně otec, autodidakt a milovník poezie, jenž synovi představil fantastický rozsáhlý svět klasických arabských básní. Jeho rané básně tak ovlivnili velikáni, jako byli Abú Nuwás, al-Mutanabbí, al-Macarrí anebo výše zmiňovaný Imrulqajs.

V roce 1944 vyhlásila Syrská republika nezávislost na francouzském mandátu a její první prezident Šukrí al-Quwatlí (1891–1967) měl navštívit oblast Qassábínu. „Seděl jsem pod stromem, dost možná to byl olivovník, když jsem se doslechl, že prezident navštíví naši oblast,“ vzpomínal Adonis v rozhovoru s Hudou J. Fakhreddine v roce 2020, „věděl jsem, že kdysi dávno existoval mezi básníky a chalífou mecenášský vztah. Zapřísáhl jsem se, že složím pro Quwatlího báseň a přednesu mu ji. Byl jsem přesvědčený, že se mu bude líbit a on mi umožní chodit do školy.“ Když promočený a zablácený dorazil v dešti do nedalekého města v tradičním zemědělském oděvu a prošlapaných botách, podařilo se mu přečíst báseň místnímu starostovi, velkému milovníku poezie, jenž rozhodl, že ji prezident musí slyšet. A tak se také skutečně stalo. „Vy jste meč a my jeho pochva,“ zarecitoval poslední verš čtrnáctiletý cAlí a prezident byl, přesně jak cAlí předpokládal, nadšený. Poté, co státník přednesl projev ke shromáždění, položil mladému básníkovi ruce na ramena. „Synku, to bylo úžasné,“ pochválil ho. „Můžu pro tebe něco udělat?“ Chlapec prezidenta požádal, aby mohl chodit do školy. „Jako by se stalo,“ odvětil al-Quawatlí, „půjdeš do školy.“

Zhruba za týden se u Esberových objevili policisté s tím, že guvernér Tartúsu dostal pokyn, že má jejich syn cAlí nastoupit na studia. „Co je to Tartús?“ zajímal se cAlí. Ve městě vzdáleném hodinu a půl autobusem od Qassábínu, kde se cAlí poprvé setkal s automobilem, elektřinou a telefonem, nastoupil na poslední francouzskou školu v Sýrii, na Lycée Français, baštu tehdejší buržoazní elity. „Poprvé jsem jel autobusem. Připadalo mi, že mířím do vesmíru,“ vzpomínal po letech básník.

Ještě na střední škole psával budoucí velikán pod svým skutečným jménem cAlí Ahmad Sacíd a posílal své básně do převážně libanonských novin a časopisů, jako byly as-Sajjád (Lovec), al-Anwár (Světlo). „Nikdo mi neodpověděl a nikdo mé básně neotiskl,“ vzpomínal později. Jednoho dne ve škole narazil na mýtus o Adonisovi. Tehdy se poprvé dozvěděl o bohu, do něhož se zamilovala sama Ištar, a o jeho souboji s kancem, který ho zabil a prolil jeho krev. Když Ištar padlého Adonise našla, smísila se jeho krev s jejími slzami a na místech, kam kapky dopadly, vykvetly rudé sasanky. Legenda praví, že se Adonisova krev vrací každé jaro, když na minerály bohaté bahno zbarví vody libanonské řeky Ibráhím do ruda. Téma cykličnosti, mizení a vracení, bude Adonisovu tvorbu provázet po celý jeho život.

„Ten příběh mě fascinoval a řekl jsem si, že časopisy, jež mě odmítají otisknout, jsou můj divočák. Snaží se mě zabít, a proto si dám jméno Adonis,“ popisuje autor zrod svého pseudonymu. Svou báseň Mušar­radún (Vyhnanci) podepsal jako Adonis a poslal ji do latákijského týdeníku al-Iršád (Vedení). Báseň pojednávala o Palestině po naqbě, neboli katastrofě, jak bývají v arabském světě označovány události následující po vyhlášení Státu Izrael, během nichž zahynulo na patnáct tisíc Palestinců a sedm set tisíc lidí muselo opustit své domovy. Al-Iršád, o němž později zjistil, že je Palestincům příznivě nakloněný, publikoval báseň na první straně s douškou: Žádáme pana Adonise, aby byl tak laskav a v důležité záležitosti navštívil naši redakci. Když pak před nimi stanul chudý středoškolák, byli redaktoři v šoku.

„To jméno jsem si zamiloval, obzvlášť pak od chvíle, kdy mi vlastní matka přestala říkat cAlí a začala mě oslovovat jako Adonise. Byla negramotná, ale instinktivně to jméno přijala. Je to univerzální jméno, překračuje jazyky, kultury a náboženství. Je v organickém spojení s vesmírem, nepatří jen jednomu národu, jedné zemi nebo jedné kultuře,“ popisuje básník.

Po dokončení střední školy získal vládní stipendium a v roce 1950 nastoupil na Damašskou univerzitu. Tehdy napsal prezidentovi dopis, poděkoval za dosavadní podporu a vysvětlil, že už ji nebude nadále potřebovat, protože je z něj stipendista. O čtyři roky později odpromoval s titulem z filosofie (v roce 1973 pak své formální vzdělání završil doktorským titulem z arabské literatury na bejrútské Univerzitě sv. Josefa). V průběhu studií se seznámil se svou budoucí manželkou, Chálidou Sacíd, z níž se měla stát jedna z nejvlivnějších arabských literárních kritiček. A také nejdůležitější Adonisova čtenářka. „Nikdy jsem nevydal nic, co by neviděla. Můj vztah s Chálidou zaštiťuje naše neotřesitelné, hluboce intelektuální přátelství. Zjistili jsme, že bez ohledu na to, jak je láska silná nebo vášnivá, růst může jen v náručí přátelství. Jak jednou řekl Abú Hajján at-Tawhídí: Přítel je tvé druhé já.“

Během následné povinné vojenské služby Adonise v roce 1955 zatkli za členství v Syrské sociálně nacionální straně (SSNS), jež byla viněna z atentátu na politika, plukovníka Adnána al-Málikího. SSNS vystupovala proti evropské kolonizaci a rozdělení Velké Sýrie na menší státní útvary a usilovala o progresivní společnost řízenou cenzem a o rovnost občanů bez ohledu na náboženskou a etnickou příslušnost. Adonis dodnes říká, že nepřestává věřit v esenci stranické ideologie: jakožto Syřané patří zemi jménem Sýrie, žádné sektě, etnické skupině, rase nebo náboženství. Arabština je jazykem jejich kultury, jsou otevření zbytku světa a jejich civilizace je dílem Řeků, Římanů, Sumerů, Babylóňanů a Féničanů (tyto vlivy a názory v jeho básních snadno najdeme). Roční vězení a následná roční vojna pro něj představovaly hořkou zkušenost. O vězení hovoří jako o klíčovém životním okamžiku, hlouběji o něm vyprávět ale nechce.

O čtyři roky později, tedy v roce 1960, ze strany vystoupil. „Odešel jsem, protože mě zkušenost naučila, že je téměř nemožné vybudovat v arabské společnosti fungující instituce,“ nebere si Adonis při vzpomínání servítky. „Pokud nejsou instituce vybudované a opakovaně rekonstruované na nezávislé vůli a s vysokou mírou etiky, jsou předurčené ke zkáze. Platí to násobně ve společnostech, jako je ta naše, v nichž představují primární referenční body náboženství, sektářství a etnická příslušnost. Politické strany vždycky nakonec pohltí bestie, proti níž se bouří.“

Ještě než s oficiální politickou aktivitou skončil, odešel ze země. Po skončení vojenské služby odešel do Bejrútu. Po šesti měsících se k němu v libanonském exilu připojila Chálida, která strávila kvůli napojení na SSNS půl roku ve vězení. Vzali se a brzy získali libanonské občanství. Postupně se jim narodily dvě dcery, Arwád a Nínár. Adonis o odchodu do Libanonu hovoří jako o svém druhém narození. „Poprvé jsem se narodil v Qassábínu, podruhé v Bejrútu a potřetí v Paříži.“ Do Libanonu jej přivedlo pozvání básníka Júsufa al-Chála (1917–1987), který se chystal založit časopis Šicr (Poezie), jenž se měl stát jediným časopisem v arabském světě publikujícím výhradně poezii, a chtěl k projektu Adonise přizvat. Společně připravili první číslo, jehož valnou většinu sepsal Adonis rukou. Šicr vycházel do roku 1963 (v roce 1967 byla jeho činnost obnovena už bez Adonisovy přítomnosti).

Zkušenosti s vydáváním Šicru přivedly Adonise k přesvědčení, že skutečně novou arabskou poezii nelze psát bez důvěrné znalosti arabské tradice a schopnosti upřímně ocenit krásu arabštiny. „Nemůžete vytvořit nic nového nebo krásného jazykem, který neovládáte a s jehož dědictvím a pamětí nejste seznámení. Opravdu moderní báseň je zároveň plátkem kultury zachycujícím její dějiny, nedemonstruje jen osobní přesvědčení a pocity. Samotná poezie nemůže modernizovat kulturu nebo společnost. Moderní báseň vyžaduje moderní společnost a moderní instituce, jež může sledovat. Samotný modernismus je v poezii docela jako ostrov bez kořenů, naprostá zbytečnost.“ V tomto svém přesvědčení, jež se do různé míry promítá celou jeho básnickou tvorbou, se rozešel s ostatními básníky sdruženými kolem Šicru, kteří se domnívali, že nový projekt tradici k ničemu nepotřebuje. V roce 1968 založil vlastní literární časopis Mawáqif (Postoje), jenž se zavazoval kultivovat moderní čtenáře, moderní kritiky a skutečně moderní vzdělanou generaci.

Časopis nakonec přestal vycházet poté, co se Adonis rozhodl věnovat speciální číslo ženám v islámsko-arabské společnosti z lidskoprávní perspektivy. Oslovili profesory práva a akademiky a požádali je o příspěvky. Odborníci se však zdráhali vystupovat při popisu postavení žen kriticky a jejich reakce Adonise nesmírně zklamala. Všichni oslovení nakonec účast na čísle odmítli. Jejich texty by musely nevyhnutelně do té či oné míry kritizovat náboženství a to bylo příliš nebezpečné. „Svolal jsem redakční radu a řekl jim: Jestliže tohle není možné, proč by měl časopis dál vycházet?“ vzpomínal Adonis po letech. „Zjistili jsme, že žijeme ve společnosti, která nedovoluje zkoumání zásadních otázek, které ovlivňují naše každodenní životy. Jestliže jsme nemohli vážně a svobodně hovořit o věcech určujících náš osud, neviděl jsem v naší další kulturní práci žádný
smysl.“

V  následujících letech přednášel nějaký čas na americkém Princetonu a na Georgetownské univerzitě, na francouzské Sorbonně a dva roky prožil v Německu, celá rodina se ale nakonec usadila v Paříži, která se od počátku 80. let stala Adonisovým novým domovem. Město světel si básník vybral kvůli svému vztahu k francouzštině a také proto, že zde žila řada jeho přátel. Paříž, její ulice, atmosféra, historie i osobnosti se často propisují do Adonisových básní, někdy jako kulisy, jindy jako nedílná součást autorova těla a samotné existence v rámci časové kontinuity a univerzálního bytí.

Jeho básně vznikaly nejčastěji po kavárnách v zapadlých uličkách, a bylo jedno, zda zrovna pobýval v Paříži nebo v Bejrútu. Co jedno nebylo, byl nástroj. Nikdy nenapsal jediné slovo na počítači, všechny své básně psal zásadně rukou a nikdy za psacím stolem. Ještě ve svých devadesáti letech popisoval, že žádné dva dny v jeho životě nejsou stejné. Stále se odmítal podrobit diktátu času v matematickém slova smyslu a vytvářel si svůj vlastní čas, protože přesně to podle jeho slov poezie potřebuje: „Poe­zie potřebuje čas stvořený mimo čas. Všechno, co mezi sebou lidé sdílí a co je běžné, ve své poezii od základu odmítám.“ A byl prý příliš zaneprázdněný, než aby myslel na smrt. Ne že by se jí bál, to vůbec ne, zkrátka ještě potřeboval dokončit některé věci, věděl, že konec přijde, on na něj však neměl čas myslet.

„Stejně jako každý umělec i já se nacházím v exilu bez konce. Mezi básníkem nebo básnířkou a jeho nebo jejím já musí existovat vzdálenost, kterou se pokoušejí překonat jazykem, představivostí, uměleckou tvorbou. Psaním se pohybujeme skrze jednotlivé fáze exilu, jenž končí smrtí. Psaní je jiný život, jiná existence.“

Za ten svůj dokázal stvořit dvacet básnických sbírek, čtrnáct sbírek esejí a literárně kritických textů a šest překladů, drtivá většina jeho textů vznikla v arabštině, publikoval však i několik titulů přímo ve francouzštině věnovaných filosofickým reflexím arabské kultury a poezie. Je pokládaný za revolučního básníka, který se vymanil z klasických poetických meter a do arabštiny uvedl volný verš a báseň v próze.

Do arabštiny převedl jako první kompletní Ovidiovy Metamorfózy, překládal také básně Saint-Johna Perseho a Yvese Bonnefoye. Se sebevědomím sobě vlastním reaguje na podle všeho poměrně časté kritiky svých překladů tím, že to nejsou žádné chyby, ale poetická rozhodnutí, jež učinil vědomě. „Dávám sám sobě povolení texty arabizovat. Hledám arabská slova pasující do kontextu věty v mém arabském textu a to i v případě, že nejsou ideálním ekvivalentem původního textu.“ Překlady do arabštiny jsou, dle Adonisova názoru, nečitelné a poseté poetickými chybami i v případě, že jsou v učebnicovém slova smyslu správné. Jestli vám tento přístup přijde snad až hraničící s arogancí (nebo i daleko za onou hranicí), vězte, že Adonis zkrátka říká věci tak, jak je vidí. Nemá problém nechat se slyšet, že arabština, ač je jeho domovinou a místem, kde přebývá, je mrtvý jazyk, že v arabském světě nevznikají žádné kulturní, technologické nebo vědecké inovace. Stejně tak je podle něj mrtvý Korán. Budoucnost arabštiny vidí v její nevokalizované hovorové podobě, ať si Korán nechá svůj vlastní jazyk! Ale přestože básně psané v hovorové arabštině čte, sám by v ní prý tvořit nemohl a nechtěl.

Čtení jeho poezie není snadný úkol. Pro mnohé arabské čtenáře je Adonis překonaným manýristou, který se pouze snaží tvářit hluboce, ale nejspíš ani sám neví, co vlastně píše. Pro jiné jsou obzvláště některé jeho básně intelektuální výzvou vyžadující maximální koncentraci. Sám autor tvrdí, že smyslem poezie je vyjadřovat trvalé lidské úzkosti, a jeho cílem je zkoumání individuální metafyzické senzitivity a ne kolektivní politicky nebo sociálně orientované vize.

Z dvaceti publikovaných sbírek se do tohoto českého výboru dostaly básně z šestnácti z nich, a to z prostého důvodu — některé sbírky tvoří jediná dlouhá epická báseň, z níž by musely být vybrány pouze fragmenty. Doufáme, že vybrané básně reprezentují Adonisovu celoživotní tvorbu a zachycují jeho vývoj a růst jako velkého básníka, od nejstarších básní ze sbírky První básně z roku 1957, ve kterých zavrhl kasídu, tradiční básnickou lyricko-epickou formu, na úkor básnického fragmentu (qitca), po znepokojivě imaginativní texty ze sbírky Papírník prodávající knihy hvězd z roku 2007.

Rozbory Adonisových básní se zabývá řada monografií a bezpočet odborných článků a jeho dílu lze snadno zasvětit celý akademický život. Súfijský mysticismus se v nich mísí se symbolistickými prvky spjatými s francouzskou poezií 20. století, židovsko-křesťansko-islámským odkazem a řecko-římskou mytologií. Čtenář aby se měl stále na pozoru, aby mu neutekl tu odkaz na sumerské bohy a jejich postavení v rámci panteonu, tu řazení podle předislámské arabské abecedy, onde odkaz na koranický verš, filosofický odkaz Ibn cArabího, Heideggera, Nietzscheho nebo kupříkladu Blakea.

Adonis ke svým ingrediencím ale nepřistupuje přímo, často je přetváří, upravuje, formuje, dívá se na ně z jiné perspektivy nebo je drtí a do svých básní z nich přidává jen špetku. Často ironizuje náboženské představy, staví je do paradoxních kontrastů a nebojí se spřádat heretické, štiplavě kritické výjevy. Vypůjčuje si apokalyptický jazyk Koránu a jeho slovník a prorocké představy, slouží mu ale poeticky, nikdy doktrinálně. Řada jeho básní svým tónem připomene koránské súry, jejich mluvčí deklamuje své vize, stává se prorokem, svědkem historických katastrof. Hroutící se města, hořící krajiny, obrazy vzkříšení a kosmické transformace připomenou koránskou eschatologii. Opakovaně se v básních setkáváme s obrazem stvoření člověka z prachu nebo hlíny, jako tomu je v Koránu, pro Adonise je ale symbolem křehkosti lidských bytostí, cyklického návratu k prapůvodu a historické svázanosti s kořeny.

Stejně jako Korán, posloužila Adonisovi jako zdroj inspirace také Bible a na předcházejících stránkách jsme mnohokrát potkali Adama vyhnaného z ráje, padlého z nebe, Kaina s Ábelem, potopu světa a řadu dalších prorockých postav. Adamův exil je u Adonise stejně bolestný jako exil vyhnanců našich časů a potopa je zároveň ničitelkou i zvěstovatelkou něčeho nového.

Velmi silně ovlivňuje Adonisovu poezii súfismus, nauka usilující o osobní přiblížení se bohu a následné vyvanutí já v Boží přítomnosti. Súfíjové dělí svět na vnější, zjevný a vnitřní, skrytý. Skrytý svět zahalený závoji je světem víry a je nutné jím na cestě k bohu putovat. Dichotomie zjevného a skrytého je u Adonise velmi častá, stejně jako se často odkazuje k velkým postavám středověkého súfismu, jako byl už zmiňovaný Ibn cArabí, Džaláladdín Rúmí nebo al-Halládž, jenž byl kvůli svému extatickému výkřiku: „Já jsem pravda!“ v roce 922 brutálně popraven a u Adonise často vystupuje jako symbol duchovní vzpoury, intelektuální svobody a odporu proti náboženské autoritě.

Častým tématem je také vztah mezi historií a jejím přepisováním, sabotováním a marginalizováním. Těžko přehlédnutelná je básníkova fascinace odkazem fénické a mezopotámské kultury jakožto protiváhy dnešní kultury. Vzhledem k poezii, která Adonise formovala od raného věku, k jejímuž odkazu se nepřestal v průběhu života hlásit a na kterou neustále klade důraz, má na jeho dílo výrazný vliv také klasická arabská poezie. Podobně jako u poetických velikánů, i v jeho básních se často ocitáme před troskami. Klasičtí básníci nad zbytky ležení kontemplovali ztrátu milované, pro Adonise se stávají symbolem ztracených civilizací, zničených měst a historické diskontinuity a závoj a písek pak symbolizují zaostalost, nesvobodu a zkostnatělé tradice.

Opakovaně se v Adonisově poezii setkáme také s různými historickými postavami a reálnými místy. Zvláštní místo pak zaujímá trojice měst Damašek, Bejrút a Paříž. Damašek lze často chápat jako symbol kulturní paměti, Bejrút jako představitele kulturní revoluce a Paříž je místem, kde se všechno mísí — dějiny i kultura, je to šev Východu a Západu, tavicí kotlík přítomného, minulého i budoucího.

Metafory se objevují v opakujících se shlucích, násilnou změnu a transformaci obvykle provází plameny, úlomky, popel, potrhaná těla a poničené krajiny. Je ale také pták fénix jako symbol znovuzrození, možnost nového začátku přicházejícího po ničivém konci. Jednou z nejčastěji opakovaných metafor ve všemožných podobách představuje oheň, který s sebou přináší destrukci, ale zároveň ve své ničivosti očišťuje a jeho energie může být revoluční i v důsledku kreativní.

Další by co do četnosti následovalo tělo. Adonis je jím fascinovaný — tělem skutečným, fyzickým, ale i tím kosmickým, tělem v erotickém slova smyslu, tělem křehkým, potrhaným, umírajícím a mrtvým, stejně jako se rodícím. Tělo slouží také jako mapa dějin i politického násilí a jako nástroj metafyzické zkušenosti.

Okouzluje jej příroda. Niterně ji prožívá, splývá s ní nebo o splynutí s ní usiluje, nechává ji promlouvat. Jeho básně jsou natolik imaginativní, že nám umožňují cítit vítr na tváři, chladivé stíny i spalující slunce.

Zvláštní kategorii tvoří voda jakožto naše prapůvodní vlast, z níž jsme všichni vzešli, a jazyk jako nástroj schopný přetvářet realitu. Slouží mu k tomu neotřelá, zvláštní spojení slov, kterým dává zcela nový význam a která mohou, a možná i vysloveně mají, při čtení zarazit.

Jaroslav Oliverius ve svých Moderních literaturách arabského východu napsal o Adonisových básních, že jsou mnohdy spíše filosofickým textem než poezií a že se v nich povznáší k až mystickému vytržení, nesdělitelné osobní zkušenosti, kde čtenář může jen intuicí tušit smysl jeho výpovědi. Ve svých básních je divoce a nespoutaně imaginativní, nechává své představy téct vedle sebe, přelévat se, aby je vzápětí nemilosrdně odtrhl. Místy vypráví a dává na odiv svou erudici, místy je zcela srozumitelný a přímočarý, jinde tak enigmatický, že čtenáře zanechává s pocitem naprostého zmatku. Vždycky ale vyvolává emoci.

„Adonis až despoticky prosazuje sám sebe,“ píše Oliverius, „s neuvěřitelným narcismem nám nastavuje svá vlastní zrcadla a rozbíjí všechna ostatní, v nichž můžeme zahlédnout bytí a dějiny.“

Pohlédněme odvážně do nastavených zrcadel toho, kdo s tělem větru kráčí propastí, a nechme se strhnout proudem jeho slov.

Jitka Jeníková


[1]             Alawité představují v Sýrii vlivnou šícitskou menšinu (šícité, kteří tvoří podle odhadů cca 10 až 15 procent všech muslimů, jsou na rozdíl od většinových sunnitů přesvědčení, že nástupcem proroka Muhammada neměl být volený chalífa neboli Prorokův náměstek, ale jeho synovec a zároveň zeť cAlí, přičemž se šíca dál štěpí na různé sekty v závislosti na tom, kterého z cAlího potomků věřící uctívají jako svého imáma), jejich víra v sobě kombinuje prvky islámu, zoroastrismu, judaismu a křesťanství a většinoví sunnité je zhusta považují za heretiky.

Podobné příspěvky